Filmy- portál zábavy

Věřte nebo ne, jeden z nejlepších a nejchytřejších filmů letošního roku je o bezduchých masožravých zombiích. A to i díky tomu, že pomalu přestávají být bezduché.

Jakkoliv nikdy neustoupil z žánrové estetiky, pročež jsou jeho krvavé bijáky nevhodné pro kohokoliv se slabším žaludkem, zombie pro Romera vždycky znamenaly hlavně nástroj k promyšlené kritice současné Ameriky. Ve své volné sérii začínající v roce 1968 nesmrtelnou Nocí oživlých mrtvých si vzal na paškál cokoliv od deziluze z války ve Vietnamu až po reaganovské jaderné zbrojení. Po dvacetileté pauze teď přichází se čtvrtým dílem - a zdá se, že toho má na srdci víc než kdy předtím.

Recenzenti Zemi mrtvých vyčítají zmatený děj, pomalé tempo či ploché charaktery, ale o tohle Romerovi vůbec nešlo. Nejkomičtější je pak obvinění z neoriginality, protože Země mrtvých svou nápaditostí strčí do kapsy drtivou většinu současných filmů nehledě na žánr. V každé scéně, každém motivu, dokonce ve skoro každé replice leží skrytý význam; je jen na vás, jestli ho chcete vidět.

Vezměte si už jen ten vysmívaný nápad, že zombie začínají myslet a organizovat se, čímž připomínají opice z 2001: Vesmírné odyssey. Právě on Zemi mrtvých posouvá o míle před Romerovy plagiátory a otevírá půdu pro aktuální poselství. Režisér průhledně levicovou symbolikou kritizuje dělení světa na chudé a bohaté, na mocné korporace a bezbranná individua, na bohatý Západ a drancovaný Třetí svět. Bere si do úst konzumní mentalitu a tupou popkulturu. Otírá se o válku v Iráku. Přitom nikdy nesklouzává k akademickému poučování, nýbrž zůstává oběma nohama v podívané veskrze divácké a, hm, plnokrevné.

A stejně jako vždycky končí na deziluzivní notu. Ještě deziluzivnější však je, že mu dnes chce rozumět už jen málokdo.